Karel

12/17/23 • 14 min

Do dětské psychiatrické léčebny Opařany se Karel Čacký dostal po smrti své matky. Strávil tam polovinu dětství a ke své rodině se už nikdy nevrátil. Jeho optimismus a víra v existenci vlastního místa ve světě zůstaly přesto nezlomeny. Nejprve si své místo našel v kotelně ústavu v Horním Maxově, kam z Opařan odešel v patnácti letech a na jehož chodu a údržbě se svou prací v následujících desetiletích podílel. Poté, co ústav prošel modernizací a kotelna byla zrušena, začal si budovat vlastní útočiště, malý zahradní domek stojící na ústavních pozemcích. Domek obklopuje sad, který brzy vydá první plody. Karel by se o ně rád podělil s rodinou, k níž přes léta odloučení chová vřelé vztahy, s blondýnou, o které se mu zdává, a možná i s orangutany, o nichž pojednávají jeho písně.

Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Previous Episode

Bohuška

Bohuška Jablonická nabídla kolektivu Životních příběhů odvážné scénáře a taktiky, které pomáhají vyrovnat se s opuštěním, odmítnutím, diskriminací a jiným bezprávím. Zkušenost malého děvčete, které „muselo jít z domu“ a ve všech ústavech zažívalo pocit, že není na správném místě, proměnila v bojovnou péči o lidi a zvířata s podobným osudem. Ač nerada, začala v sedmnácti letech hledat svoje místo v jednom z ústavů v malé jihomoravské obci. Pracovala v ústavním hospodářství, i na „jezeďáckém“, starala se o ty, kdo to potřebovali. Sama sebe pohřbila, aby obnovila rodinné vztahy, a dokázala vytvořit přátelství na celý život. S jednou ze svých přítelkyň a s kocourem Vaškem teď bydlí ve vesnici v bytovce a pro darebáky, kteří ubližují třebas i vzdálenějším blízkým, a nebo je opouštějí ve chvíli, kdy někoho potřebují, nemá pochopení.

Next Episode

Miloš

Miloš Šandera neměl lehký život. Krátce po narození ho matka umístila do kojeneckého ústavu, aby ho ochránila před násilnickým otcem, a v ústavech sociální péče a různých léčebnách pobývá celý život. Před traumatizujícími zážitky ho to neuchránilo. Při řídkých návštěvách v rodině byl vystaven týrání a v ústavech se opakovaně dostával do konfliktů. Odborníci na péči o osoby s „problematickým chováním“ na něm vyzkoušeli snad všechny „léčebné“ prostředky, které měli k dispozici, včetně „koňských“ dávek utišujících psychofarmak a apomorfinu, jímž ho zkoušeli zbavit závislosti na nikotinu.

Ani bolestné zážitky ani intenzivní „léčba“ však Miloše nezlomily. „Neodnaučili mě to,“ říká s hrdostí, „kouřím pořád, až doteď“. Cigarety však nejsou jedinou věcí, které si Miloš nenechal vzít. Vedle vášně pro kouření ho naplňují také vzpomínky na lidi, kteří se k němu v životě chovali hezky, péče o blízké osoby, které jsou na tom stejně nebo hůře než on, láska ke zvířatům a živý zájem o věci „tam venku“, za zdmi ústavu. Rozpoznat v Milošově příběhu pozitivní tóny není jednoduché. Komu se to podaří, uslyší melodii nebývalé krásy a něžnosti.