Jarda

01/14/24 • 15 min

Fotografie rodičů a sourozenců, keramické busty řádových sester, svaté obrázky i pár starých holínek, ve kterých kdysi přišel do ústavu, posloužily Jaroslavu Stránskému jako osnova životního příběhu a plán cest na místa, na která se chtěl vrátit. Ačkoli tam v dětství zažil „hrozné“ věci, chtěl navštívit rodný a babiččin dům a zajít na hrob rodičů. Díky Životním příběhům mohl na cestu přizvat svoje sestry, které jinak nemá možnost vídat, a spolu s nimi navštívit i další příbuzné, aby mu pomohli jeho vyprávění doplnit. Jarda cestuje rád a všechna pracovní setkání výzkumné skupiny spojuje s dlouhými vycházkami po pamětihodnostech. Jedna z jeho oblíbených tras vede do Štěkně na Strakonicku, kde po odchodu z Maxova žije Hedvika, řádová sestra, které „se chytil hned“ poté, co do maxovského ústavu přišel. Byli přibližně stejně staří, spojovalo je nucené vystěhování do zdevastovaných Sudet a nezbylo jim, než se společně snažit, aby v opuštěných budovách vznikajícího ústavu sociální péče mohli žít co nejlépe. Jardovo vyprávění o konkrétních podobách osobních a občanských přátelství vyzývá ke spekulacím o takových verzích přátelství, které by lidem v potížích umožnily žít jinde než ve vzdálených a odloučených ústavech.

Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Previous Episode

Josef

Věci, které dnes řada z nás považuje za samozřejmoou součást života – dobré rodinné vztahy, vlastní domov, zaměstnání nebo možnost svobodného rozhodování – si Josef Šopík musel tvrdě vybojovat. Namísto rodiny, která by mu poskytla jistotu a zázemí, se musel již od útlého věku vyrovnávat s životem v ústavech. Namísto vzdělání a profesionální sociální práce pro něj český vzdělávací a sociální systém měl jen ponižování a nesmyslné kruté tresty. Namísto podpory a porozumění se mu od okolí dostalo jen podceňování a vytěžování. Navzdory všem těmto překážkách a těžkostem se Josefovi podařilo opustit ústav a přestěhovat se do chráněném bydlení, navázat vřelý vztah se svou sestrou, najít si přátele i dobré zaměstnání. Ani nyní nemá rozhodně v plánu se na cestě za splněním svých životních cílů zastavit – čeká ho zápas o navrácení svéprávnosti, chce si najít vlastní bydlení a jednoho dne by rád uzavřel manželství a měl děti se svou vysněnou partnerkou. O svých krušných začátcích – zejména o špatném zacházení, jehož se mu dostalo v dětském domově ve Vřesovicích – nejprve nechtěl s kolegyněmi a kolegy z projektu Životní příběhy za lidská práva mluvit. Nakonec se však rozhodl přinést o nich svědectví a zároveň podniknout právní kroky vedoucí k potrestání viníků. Veřejnosti chce vylíčit, co by se podle něj už nikdy nikomu nemělo stát.

Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK (www.zivotnipribehy.com).

Next Episode

Roman

Roman Radkovič přišel do ústavu v dospělosti a na pobyt ve velké instituci plné neznámých lidí si zvykal jen pomalu a těžko. Neměl si tam s kým povykládat. Několikrát se odhodlal k útěku a nebýt kamarádů, kteří ho nakonec přiměli zůstat, možná by se dodnes toulal po kopcích a lesích Vysočiny. Byli to kamarádi, kdo Romana přesvědčili, aby neodcházel, protože oni ho přece potřebují. Kromě přátel, kteří Romanovi rozmluvili plán na útěk, mu život v ústavu ulehčuje i vlastní umělecká tvorba. Po večerech, když ostatní v ústavu spí, píše básně a písňové texty, a skládá písničky, které je ochoten zahrát a zazpívat každému, kdo je ochoten poslouchat: „vychovatelkám“ a „klientům“ v ústavu, přátelům u ohně, a nebo, doprovázen noisovou kapelou Roman Radkovič Collective, návštěvnicím a návštěvníkům koncertů a festivalů alternativní hudby. Každému, kdo je ochoten naslouchat, je Roman připraven zazpívat o křehkém světě, který se může každou chvíli rozpadnout pod tíhou válek, násilí a ekologických katastrof, kterému možná nezbývá mnoho času, ve kterém ale přesto zůstává naděje. Naděje, že Sandokan nakonec přeci jen zvítězí, Drákula zatančí svůj poslední tanec a děti se už nikdy nebudou muset bát.